Zapomenuté boty a tanec na skleněných střepech

Výlet naboso po lávovém poli byl jeden z mých nejintezivnějších loňských zážitků.

 

Fuerteventura, kouzelný ostrov Kanárů, posetý energetickými místy. Pokrytá sopkami a lávou, kde není nic, jen holé kosti Země, vítr a v kontrastu živý, pulsující oceán. Vítr vás rozloží na kvarky a Země zase poskládá zpátky – ale trošku jinak. Opravdověji. Můžete tu nechat to, co už v životě nepotřebujete, a odnést si domů novou energii.

 

Už v letištní hale při příletu jsem ze sebe v náhlém popudu na WC odloupla silonky i nějakou tu vrstvu pod nimi a zula boty. A celý týden už neobula.

Nicméně, v hlavě jsou zaseklá různá „co kdyby“. Známe to všichni. Na všechny výlety, které jsme zde s kamarády a kolegy udělali, jsem si poctivě brala sandále do batohu, kde zůstaly připravené vyrazit do akce. Ale na tu jaksi nedošlo, vždycky jsem to zvládla bez nich.

Ale zrovna v den, kdy jsme jeli na lávové pole nedaleko Coralejja, jsem si je nevzala, zapomněla. Jako, hodily by se. Kdybych je měla, vezmu si je. Ale neměla… a to byla výzva.A Lávové pole je něco jako fakírovo lože – drobné kamínky, větší šutříky až cca do pětikilových macků, ostré jako sklo, to vše na poměrně strmém svahu.  A každý z těch kamínků si brousí zuby na váš holý kotník nebo prst. Stačí se neopatrně otřít a už máte krvácející ranku.

 

Musím říct, že tak soustředěných 800 metrů jsem v životě neušla. Zezačátku ve velké křeči a strachu. Nadávala jsem, prala jsem se s povrchem. Adrenalin jako prase, bolelo to. Kecala bych, kdybych řekla, že ne. Bolelo to příšerně. Zvlášť překonání hrany kopce.

 

Ale pak, po meditaci s muzikoterapií na kopečku, se to změnilo. V hlavě se mi něco otočilo (možná to bylo uvědomění, že nějak se zpátky dostat prostě musím a můžu si vybrat – buď to protrpím stejně jako cestu tam, a nebo tu výzvu přijmu se vším všudy). Boj ustoupil a najednou, ani nevím jak, jsem plula mezi kameny v souladu se Zemí, větrem, jen sama se sebou. Mimo čas, zato pevně ukotvená v prostoru. Maximální koncentrace, maximální uvolnění. Nohy si svou cestu našly samy. Těžko popsat.

 

A ten pocit vítězství, když jsem nasedala do auta, ta úleva, že mám akorát škrábanec na kotníku a jinak nic! Jak tělo spotřebovalo spousty energie, měla jsem šílený hlad, bylo mi horko, i ve větříku zpocená…ale velice hrdá. Jo, stálo to za to. Z endorfinů jsem jela ještě pár měsíců. A nohy se rychle vzpamatovaly, ten den už jsem boty nepotřebovala.

 

Je dobré si stanovit takové úkoly, které jsou trochu nad naše síly. Aby nás motivovaly, zajímaly. Abychom se donutili trochu (ale ne moc) se překonat. A když si takový úkol nestanovíme my, udělá se to čas od času samo :-).

 

Letos jedu na kouzelný ostrov znovu, už za chvíli. Pokud chcete, můžete se přidat – ještě je pár míst volných. Stačí mi napsat do mailu nebo do zpráv nebo se podívat na tento web

Jsem šamanka přes kosti. S využitím jemné a efektivní Dornovy metody rovnám kosti v lidském těle na jejich správná místa. Pomáhám klientům zbavit se bolesti, pohybových obtíží a ztuhlosti na všech úrovních. Společně navozujeme v těle i na duši rovnováhu, posouváme se k uzdravení, růstu a radosti. Více o mně si můžete přečíst zde: Více o mně h si můžete přečíst zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.