Když nemáš, dej

Tenhle článek bude dost osobní. A taky dost dlouhý. Rovněž hodně, hodně neuvěřitelný. O tom, jak ta naše malá režie vlastního života je jen malou součástí režie vyšší, dokonalé, nejdokonalejší. O tom, že když se rozhodneme přijmout i věci, které se nám v danou chvíli vůbec nelíbí, a necháme je s láskou projít, stanou se zázraky.

Uvařte si kafe nebo čaj, nalijte víno nebo informovanou Pi-vodu či cokoli, co je libo, a otevřete srdce, bude to stát za to.

Jednou za měsíc jezdím na pět dnů do Brna. Mám tam klientelu a ráda si za ní udělám výlet. Pracuji čtvrtek, pátek, sobotu mívám volnou, a pak zase pracovní neděle a pondělí. A sobota, to je svatý čas. Jen pro mě, v samotě v ústraní nebo v ruchu města, v lese, v sauně, s přáteli… jak se mi zrovna chce. A vždycky se něco zajímavého stane, něco, co mě posune, nakopne, otočí naruby a zase poskládá dohromady…a začne to obvykle tím, že si koupím první knížku, která mi v knihkupectví padne do oka. Tentokrát to byla Cesta nespoutané ženy od Davida Deidy.

Je pátek, teplé dubnové odpoledne, přichází má poslední klientka. Mezi řečí zmiňuje, že ode mě pak jde na vystoupení Jardy Duška, které je v brněnském kulturním domě Semilasso. Super, chytám se, na Duškovi jsem nikdy nebyla! Určitě někdo bude prodávat lístky před kulturákem. Po skončení sezení v rychlosti balím a vyrážím, celá natěšená. Otevřu dveře od masérny a venku – další paní, už dost hodně těhotná. Zapomněla jsem na ní. Dobrá, Dušek se nekoná, přijímám to, jsem ve službě. Opravujeme křížovou kost tak, aby klientka mohla v klidu prožít bez bolesti těch 8 týdnů do porodu. Na druhý pokus už odcházím, ale je jasné, že Jardu Duška nestihnu.

V tramvaji si čtu onu knížku. Týká se toho, co teď žiju v osobním životě – energetické fungování páru, muže a ženy. Možná ten pocit znáte – je mi, jako by mi někdo ze srdce vytrhal ty nejbolavější a nejschovanější kousky a nalepil mi je před oči. Snad nikdy nikdo nepopsal mé neurčité pocity tak přesně (a bolavě). Než dojedu ke kamarádce na místo přespání, je mi bídně. Než dojedu do své oblíbené restaurace, je mi ještě hůř. Jídlo mi tam (poprvé!) nechutná. Ne že by bylo špatně uvařené, ale vybrala jsem si pro sebe nevhodný pokrm. Nezbývá  než si přiznat, že na mě sedl splín. A jaký. Když už, tak pořádně, že…

Procházím městem a pořádně si prožívám tu bolest. Po dlouhých letech se mi otevřel přístup k vlastním emocícm napřímo – je to veliká úleva. Přiznat si, že není všechno tak růžové, jak bych chtěla, že to bolí, že je mi smutno a že vůbec nevím, co bude dál. Je dobré tyhle pocity přivítat, pojmenovat a pořádně se do nich položit. Čím víc si to dovolíme, tím dřív zase odejdou. Jsou to JEN emoce. A emoce, to nejsme my, je to jen projev života.

Je teplý jarní večer, venku davy na pivu, vínu nebo jen tak na kus řeči. Sleduji bavící se lidi, páry, děti…nikdo se mnou nechce nic mít. Všichni instinktivně odvracejí tváře a schovávají si obličeje, abych na ně náhodou tu svou jedovatou slinu neplivla. Dobře dělají! Já totiž teď trpím, tak pozor, aby to nebylo nakažlivé!

Jdu kam mě nohy vedou – a dovedou mě k pouličním umělcům. Tedy-umělcům…možná že něco umí, ale teď to tedy rozhodně nepředvádějí. Jeden si zjevně bloudí po vlastních halucinačních světech a sem tam nerytmicky ťuká do kachonu, druhý se to snaží zachránit řevem (o zpěv opravdu nejde) a hrou na kytaru, která by byla skvělá, kdyby si ji ovšem naladil. Poslouchat se to nedá…

Vnímám, že tahle chvíle je z nějakého důvodu důležitá, ale smysl mi zatím zůstává skrytý.

Bez nějakého většího přemýšlení sahám do batohu pro peněženku a házím klukům pade. Vlastně ani nevím proč, možná aby brzo vydělali, zmlkli a netrápili další kolemjdoucí svou produkcí.

A v tu chvíli jako kdyby někdo otočil vypínačem. Jako kdyby se kolem mě malounko rozsvítilo. Jako bych prošla neviditelnými dveřmi. Peřina smutku se trochu poodkrývá. Ale co, říkám si, tak… nějak bylo, nějak bude, ono to mé témátko nějak dopadne.

A je mi trochu líp. Usměje se na mě muž, co jde kolem. Je mi zase trochu líp. Pak hlouček lidí udělá gesto „jestli chceš, pojď k nám“ – bezděky, ani o tom nevědí. Splín se rozpouští, mraky plují pryč. Jdu městem a koukám na ty zázraky – najednou všude cítím proudit Život, to, co bylo před chvilkou nedosažitelně daleko, mě vtahuje. Jo, pojď, jsi naše…bere mě za ruku cizí dítě „Ukážu tě mamince“. O kousek dál si přiběhne tlustý pejsek pro podrbnání. Připadám si jako po požití něčeho hodně ilegálního. Stejná trasa, skoro stejní lidé – ale já už jsem úplně někde jinde. Radost, štěstí a důvěra by se ze mě daly ždímat. Takový obrat během tak krátké chvilky jsem tedy nečekala. Užívám si to. Ten zítřejší volný den bude určitě stát za to!

 

No, ale teprve potom se začaly dít ty opravdu zajímavé věci.

Koukám do zpráv. Píše Tereza Kramerová, má klientka a kamarádka, autorka mnoha užitečných technik mentálního tréninku (Mentální harmonizace, Pětiklíč) a také knihy Dívka s havraními křídly.  „Jsem v Brně, mám kouslá záda, zítra mám seminář s Clemensem Kubym (mimochodem, znáte Clemense Kubyho? Moc zajímavý pán…žije s přerušenou míchou a přesto chodí). Nemůžu chodit. Máš nějakou radu?“. Odpovídám: „Jsem taky v Brně a zítra mám „náhodou“ volno. No, zdá se, že už asi nemám :-)“. Domlouváme se na ranní návštěvě. Řešíme taxík, ale zjišťujeme, že bydlíme asi 400 m od sebe, taxíku netřeba. Obě z Prahy, obě v Brně výjimečně. Asi jsme si musely udělat 200 km výlet, abychom se potkaly v dochozí vzdálenosti.

Náhoda?

Ráno tedy jdu za Terezou do penzionu, je to opravdu kousíček. Nechodí, jen se plíží podle zdí. To je tedy léčitelská výzva. Přes hodinu kutíme v bedrech, na pánvi, kostrči. Tu kousek, tam větší… výsledkem jsme obě překvapené a potěšené, protože Terezka schází schody bez pomoci a pohybuje se bez bolesti. Je to křehké, musí být opatrná, ale záda fungují.

S dobrým pocitem odcházím do centra. Teď je dobrá chvíle opečovat zase sebe. Sháním kadeřníka. Ehm. V Brně v sobotu dopoledne bez objednání opravdu neseženete (nejspíš ani nikde jinde, abych Brnu nekřivdila…). Ale já se tvrdohlavě ploužím městem a hledám, kde by mě asi tak ostříhali, skoro hodinu. Provází mě zvuk bubnů…asi Hare Kršna, říkám si. Nakonec myšlenku kadeřníka vzdávám. Tak aspoň nové šaty. Vycházím z obchodu v novém, bubny stále zní. Koukám do zpráv – Tereza píše: u Jošta je šamanské bubnování.

AHA! Stíhám poslední půl hodinu, ale i tak to stačí k nabití. Kolem šedesáti bubeníků vytváří silnou energii, vibrace mě ladí výš, otevírají, co zatím zůstává v srdci zamčené. Vnímám propojení Nebe se Zemí skrz zvuk a místo, odevzdávám svůj strach. Lepší způsob opečování sebe sama bych těžko hledala.

Bubenický dýchánek končí, navazuji na svůj původní plán a chystám se kousek za Brno, do lesa k prameni s poetickým názvem Ptačí Svatyně. Hledám v telefonu spojení, když pípne další zpráva od Terezy: Byla jsem se zeptat na pokladně kulturáku, zda by neměli jeden lístek na australský večer s Jardou Duškem. A co myslíš? Měli. A co myslíš podruhý? Sedíš vedle mě.

Bezva. Takže čtyři měsíce dopředu vyprodaná akce, jeden lístek na pokladně volný, a ještě přesně na tom místě, které bych si vybrala sama.

Hodně zvláštní náhoda, že?

Odjíždím na chvíli do lesa a samoty. Proti ruchu města velký rozdíl, velké zklidnění, zjemnění. Přijetí toho, co je, bez výhrad a bez „ale já to chci jinak“.

Osmikilometrová bosá procházka, zakončená uctěním pramene tím nejhezčím způsobem – sdílení s jiným člověkem. Vypadá to sice děsně duchovně, ale v zásadě jsem si jen poklábosila s místním dědečkem, který u pramene seděl a „koukal, jak je to jaro krásné“. Zahrála jsem mu na kalimbu (znáte kalimbu? Ne? Tak příště vás s ní sezámím). „Víla! Já viděl bosou vílu z lesa!“ Děda i já jsme měli krásný zážitek, rozloučili jsme se objetím…co víc si přát?

No, přeci jen, ještě jedno „víc“ na mě ten den čekalo.

Vracím se do Brna a mířím na Semilasso. Večer je kouzelný, povídání o Austrálii a o hudbě od Jardy Duška i didgeridoo (tedy vlastně mago) Ondřeje Smeykala mě dostávají. Terezka se zvedá a jde protančit zbytek svých bolestí zad a já ji za chvilku následuji.

Končíme s dalšími asi třiceti lidmi na pódiu. Odevzdávám se tancem Vesmíru, odevzdávám tělo i duši v extatickém štěstí. Objetí od Jardy je pak už jen dovršením všeho.

Já jsem ty-ty jsi já.

Otevřené srdce.

 

Tenhle řetěz událostí se odstartoval ve chvíli, kdy jsem sama byla na dně, a dala jsem něco svého, něco ze sebe (byť to byla přenesená energie peněz).  Bez přemýšlení a nároku na protihodnotu

(protože ti dva umělci opravdu žádnou protihodnotu nenabízeli, snad jen kdyby se dali uplatit, aby přestali hrát).

Pokud bych do toho batohu pro pade nesáhla, pokud bych je zhodnotila jako naprosto neschopné hudlaly a nakvašeně odešla, nejspíš bych sobotu prožila v „řešení svého tématu“, někde sama, v ústraní. Asi bych hodně plakala a dost se trápila. A možná by se něco i vyřešilo, nebo spíš ne, a nepříjemný pocit by se se mnou táhnul ještě pár týdnů.

Ale jedna žena by zůstala sama se svou bolestí, protože by mi buď vůbec nenapsala, nebo bych jí odmítla (Ne! Nejsem v Brně! Nemůžu, potřebuju odpočívat, mám déééépresi a nebudu na nikoho sahat, když se sama necítím). Přišla by o seminář. Já bych neprožila ani bubnování, ani zázrak se staříkem u studánky a ani kouzelný večer s hudbou a tancem, který mě hodil zase o kus dál.

Neprožila bych zkušenost léčení akutního stavu s vědomou osobou. Zkušenost, že pokud se věci dobře sejdou, je možné, že i zrána nechodící člověk s akutním ústřelem protančí večer.

Vědomí, že zázraky jsou možné, když se jim otevřeme.

 

Tak co, ještě věříte na náhody? :-).

 

Terezčin videopříspěvek o tom, co se dělo a jak to vidí ona, najdete tady

Jsem šamanka přes kosti. S využitím jemné a efektivní Dornovy metody rovnám kosti v lidském těle na jejich správná místa. Pomáhám klientům zbavit se bolesti, pohybových obtíží a ztuhlosti na všech úrovních. Společně navozujeme v těle i na duši rovnováhu, posouváme se k uzdravení, růstu a radosti. Více o mně si můžete přečíst zde: Více o mně h si můžete přečíst zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.