Kde máš zase boty?

Věta, kterou jsem v dětství slýchala pořád. Za léto jsem byla schopná ztratit dvoje – troje tenisky. Prostě jsem je zula, někam položila… a nebyly. Vášen k chození naboso u mě přetrvala do dospělosti.

Jsem nadšený bosochodec. Tedy, letní bosochodec. Boty odkládám cca v dubnu a v říjnu obouvám, s výjimkou chození po městě.  Mé pokusy o zimní bosou chůzi vždy končily bídně – nohy do dvou minut promrzly a bolely – za to mi to nestálo. V zimě jsem poslušně chodila obutá.

Až do chvíle, kdy jsem si jedné ledové soboty (pravda, letos je leden spíš jako by nebyl) udělala neplánovaný výlet po okolí Brna.

Trochu toho lesa, vzduchu, samoty… nutně to potřebuji pro regeneraci. Jenže! Trekové boty zůstaly doma, vzala jsem si kozačky, tedy spíš válenky. Dokud jsem chodila po zpevněných cestách, bylo vše v nejlepším pořádku. Pak jsem odbočila na lesní pěšinky a očekávala, že namrzlou půdou projdu i v kozačkách. Ech. Všude bahno, potok vedoucí přes cestu. Tak přeci si nezničím jediný slušný boty, že…

Teplota kolem dvou stupňů nad nulou, půda asi o kousek víc. Zula jsem se. Peklo! Nohy rudé po pár vteřinách, trnoucí a necitlivé. Po přebrodění nejhoršího marastu se hned utírám do ponožek a nazouvám boty zpátky. A takhle ještě desetkrát, možná patnáctkrát. Docela mi to ten výlet kazí, ale co už… Došla jsem k vytyčenému cíli, napila se vody z kouzelné studánky, pozdravila místní víly.

Vracím se stejnou cestou zpátky. U prvního potoku zouvám boty, brodím vodu, bahno. Studí to. Jdu, vnímám les, kořeny, vodu pod povrchem. Cítím vůně země, vody, dřeva. Vnímám oblečení na těle, zostřuje se sluch. Zahrabávám se v mysli pod zem a s radostí sleduji, jak se v neviditelné hloubce už pomaličku chystá jaro. A najednou koukám, že jsem v půlce cesty a dosud jsem se neobula. Nohy si zvykly či co. Nebo jsem se spíš dostala do toho správného rozložení mysli. Radostně jsem došla tři kilometry naboso a obula se zase až na asfaltu.

 

Teplota vzduchu kolem 2°C, voda odhadem 5°C.

 

 

Pointa? Jde všechno, jen na to musí být ta správná chvíle. A někdy trvá, než nastane.

 

Až vám babičky budou někdy vysvětlovat, že děti by se měly obout, aby nenastydly, zkuste jim navrhnout, ať se naopak zují. Opatrně, třeba jen do ponožek a v létě. I to je pro některé lidi přelomový zážitek :-).

 

Jsem šamanka přes kosti. S využitím jemné a efektivní Dornovy metody rovnám kosti v lidském těle na jejich správná místa. Pomáhám klientům zbavit se bolesti, pohybových obtíží a ztuhlosti na všech úrovních. Společně navozujeme v těle i na duši rovnováhu, posouváme se k uzdravení, růstu a radosti. Více o mně si můžete přečíst zde: Více o mně h si můžete přečíst zde:
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.